Vašek, Boozi, Žiži, Mach, Kačka, Monča, Míša, Heduš, Péťa, Klára, Víťa, Martinéz, Čaban, Mates, Tomáš, Majkl, Jane, Šárka, Honza, Mirek, Kristína, Bára, Kristýna, Nela, Peťa, Lucka, Martina, Tomáš, Ivča, Verča….
….tak to jsme my...třída 4.A na jednom gymplu…
Tak co o nás?…..
Když jsme poprvé usedali do středoškolských lavic, většinou jsme se neznali. Asi každého napadali myšlenky typu: jací budou moji spolužáci? budeme si rozumět? co když nezapadnu do kolektivu? a co profesoři? …..? Vprvních dnech jsme se snažili rozkoukat, a tak nějak zapadnou do běhu školy. Já osobně si zdruhého týdne školy pamatuji, jak po třídě kolovala okousaná, již mnohokrát rozlámaná, stará tužka. Možná vám to přijde divné, ale já jsem si vten okamžik řekla, že bude ve třídě sranda a taky že je.
Na začátku druháku jsme si už všichni sedli do svých oblíbených lavic, zdravili se se spolužáky, kamarády, které jsme celé prázdniny neviděli. Myslím, že druhák byl docela o pohodě. Snad jen vyzdvihnout pár skvělých událostí. Náš spolužák Matyáš překročil svůj stín, nebo jak to jinak poeticky říct, a změnil svoji image i svoji povahu. Vážně skvělý. Kdo neuvidí, ten neuvěří. Naše třída se spolčila proti jedné nejmenované profesorce. Byl to boj o nervy. A my jsme vyhráli! Moc mi pomohlo, když jsem věděla, že třída stojí za mnou. Děkuji.. A jako naposled bych asi jmenovala skvěle vydařený výlet a cyklisťák.
No a co nás čeká dál? Před námi je třeťák, poslední „oddychový“ rok, jaký bude?….no, necháme se překvapit,ne?
Tak jsme zdárně překonali 3. ročník. Už jsme ČTVRŤÁCI, ti nejstarší. Ale nejdřív ke třeťáku. Myslím, že si zasloužíme všichni potlesk za zdárné přežití tříročního mučení CHEMIÍ. Bojovali jsme a myslím, že jsme nakonec odešli jako vítězové. Jako odměnu jsme na konci roku dostali sporťák. Na Macha zabaleného v toaleťáku se jen tak zapomenout nedá :). Jinak myslím, že třeťák proběhnul docela klidně. Jako vždy trable s profesory, potíže s novými semináři, hodně písemek, nesmyslné hodiny strávené nad učebnicemi:) (jak u koho) atd. atd.
Co nás čeká tento tok? Tak především maturita, „zkouška dospělosti“. Ale nejenom ta. Můžeme se těšit na stužkovák, maturiťák, poslední zvonění, třídní výlet a na další podařený akcičky (který se mimochodem ve třeťáku dost rozjely). Po střední se všichni rozprchneme na všechny strany. Každý si najde nový směr své životní cesty. Proto si myslím, že bychom si poslední rok naší střední měli pořádně užít a pokud budem držet pohromadě, jistě i tu „zkoušky dospělosti“ zvládnem. Všem nám přeji hodně sil do dnů nadcházejících :).
Tak a je konec. Konec našeho společného čtyřletého příběhu. Naše životní cesty se před čtyřmi lety sešly a nyní se opět rozcházejí. Smutné nebo veselé? Teď v rádiu poslouchám nádhernou písničku a přemýšlím o našem pobytu na benešovským gymnáziu..tehdy, během studia, se někdy dny nekonečně vlekli. Zažívali jsme radost, smutek, zklamání, první velké lásky..Nyní se mi zdá, jako by vše uplynulu, jako mávnutím kouzelného proutku.
Co všechno se stalo za ty čtyři roky? Myslím, že hodně, ačkoliv za pár let, to možná budou „jen“ čtyři roky na střední. Jistě by se mělo říct, že jsme dospěli. Vtipný? Nebo pravdivý? Na to, ať si každý odpoví sám. Ale určitě jsme se změnili. Ochutnali jsme zase kus života, zjistili, že žít tu není jen tak. Že je potřeba bojovat a naučit se tu vytvářet si hezké prostředí.
Spousta z nás zažila za tyto čtyři roky důležité věci. Myslím, že to byly důležité zážitky, které se nám v životě ještě stanou mnohokrát a nyní to byl první osobní kontakt s nimi. Co myslím? Ať je to, již dříve zmiňovaná láska, ale taky bolestivé rozchody. Ale také někteří z nás zažili rozpad či velké problémy v rodině. Někdo z nás zažil fyzickou a někdo psychickou bolest. Někdo se cítil zoufalý, někdo šťastný. Někdo se mohl cítit bezcenný, někdo si třeba mohl připadat, že je lepší než ti druzí. Napadají vás v hlavě jména osob, když toto říkám?
Nepoznali jsme se všichni tak, abychom o sobě věděli všechno. A bychom si v době smutku mohli pomoci a v době radosti se naopak radovat společně. Avšak pevná přátelství mezi námi vznikla. Ač jsme se „bavili míň či víc“, doufám, že na sebe nikdy nezapomeneme a VŽDY, když někdo z nás bude potřebovat pomoci, tak si pomůžeme. Jsme teď hozeni na pospas ještě většímu světu a já myslím, že se nikdo nehce cítit osamělý.
Udělali jsme „zkoušku dospělosti“, a ti co ji ještě neudělali ji brzy složí, ale myslím, že teprve, co znamená „dospělost“ poznáme v příštích letech. Držím nám palce a doufám, že na sebe nezapomeneme a vždy budeme vědět, s kým jsme strávili čtyři dlouhé roky života...
Přeji všem hezký život. Myslím, že to zvládneme, i když se některé situace budou zdát nezvládnutelné. Pamatujte si, že vždycky ještě existuje nějaké řešení...vždycky...